ANEB JAK SE BYDLÍ V BERLÍNĚ....
Už od pátku tady prší. To znamená, že jsem celej víkend nevytáhla paty z baráku a náměty pro tenhle blog musim tím pádem čerpat přímo z domova. A proč taky ne? Někoho z vás by třeba mohlo zajímat jak se v Berlíně bydlí. Momentálně bydlím na jedné z neuköllnských tepen kterou je Hermannstraße. Pokoj nebo výstižněji pokojíček mi pronajímá německá studentka Sabine. Sehnala jsem ho přes inzerát na internetu a protože jsem přijela na začátku semestru, kdy je o pokoje a byty všeho druhu největší bitka, byla jsem ráda,že jsem se vůbec někde upíchla. Postupem času jsem, ale čím dál radši, že jsem zrovna tady a to nejen kvůli tomu, že mám nízkej nájem a kurzy Němčiny v sousední ulici. Když jsem si šla poprvé prohlídnout tenhle byt, měla jsem za sebou už tři tejdny každodenních neúspěšnejch pohovorů s potenciálníma spolubydlícíma ve všech možnejch berlínskejch čtvrtích, domech a bytech. Tuhle schůzku jsem ke všemu už několikrát přesunula a tak jsem si od ní už ani moc neslibovala. Jak se nakonec ukázalo dostala jsem ten pokoj právě proto, že jsem si dala tu práci se vždycky omluvit a přesunout sraz na jindy. S tím se totiž ostatní zájemci většinou vůbec nenamáhali a tak jsem potom paradoxně působila ze všech nejspolehlivějc.
Byl už dost pokročilej večer a tma jako v pytli, když jsem konečně dorazila na místo, prošla z ulice do zadního traktu, vyzkoušela všechny vchody vedoucí z temnýho dvorku a našla konečně ten správnej. Jestli jste někdy viděli Hitchcockův film Number seventeen z roku 1931 tak si uděláte celkem slušnou představu o tom jak to vypadá a jaký jsem měla pocity na schodišti domu Nummer zweihundertsechsundzwanzig kde jsem se právě ocitla. Jestli jste film neviděli můžete se podívat do mé
FOTOGALERIE. Temnou spoře osvětlenou chodbou jsem pomalu stoupala do posledního patra, zábradlí schodiště házelo stíny jak v noirovym filmu a všude po zdech se za mnou táhly krvavý otisky dětskejch dlaní, který na některejch místech tvořili jen zajímavý kompozice, ale na jinejch vířily v hrůzostrašnym tanci. Přemejšlela jsem nad tim, že jestli tu budu nedej bože bydlet, neměla bych tak sjíždět ty horory jinak se tu pak strachy pose... Nakonec mě stopy dětskejch ručiček dovedly až ke dveřím na nichž stálo napsáno velkými písmeny POKOJ. Zdálo se mi logický tu zazvonit, protože všechno jaksi zapadalo do konceptu. Otevřela mi sympatická dívka, která se vzápětí představila jako Sabine ZIMMER. Jak neprozaické! Ale vlastně jsem mohla bejt ráda, že už jsem z hororu venku. Nebo vlastně uvnitř. V bytě. Sabine mě provedla tim nejmenšim bytem s nejmenší koupelnou do nejmenšího pokojíku jaký jsem doposud při svý honbě za ubytovánim v Berlíně viděla. V tomhle mini pokojíku jako pro panenky byla kromě rozkládacího křesla ještě mini kamínka na uhlí. A na podlaze .... Otisk dlaně.
POKRAČOVÁÁÁNÍÍÍÍ PŘÍÍÍŠTĚÉÉÉÉ!
FOTOGALERIÉÉÉ ZDÉÉÉ!
ANEB JAK SE BYDLÍ V BERLÍNĚ....
Už od pátku tady prší. To znamená, že jsem celej víkend nevytáhla paty z baráku a náměty pro tenhle blog musim tím pádem čerpat přímo z domova. A proč taky ne? Někoho z vás by třeba mohlo zajímat jak se v Berlíně bydlí. Momentálně bydlím na jedné z neuköllnských tepen kterou je Hermannstraße. Pokoj nebo výstižněji pokojíček mi pronajímá německá studentka Sabine. Sehnala jsem ho přes inzerát na internetu a protože jsem přijela na začátku semestru, kdy je o pokoje a byty všeho druhu největší bitka, byla jsem ráda,že jsem se vůbec někde upíchla. Postupem času jsem, ale čím dál radši, že jsem zrovna tady a to nejen kvůli tomu, že mám nízkej nájem a kurzy Němčiny v sousední ulici. Když jsem si šla poprvé prohlídnout tenhle byt, měla jsem za sebou už tři tejdny každodenních neúspěšnejch pohovorů s potenciálníma spolubydlícíma ve všech možnejch berlínskejch čtvrtích, domech a bytech. Tuhle schůzku jsem ke všemu už několikrát přesunula a tak jsem si od ní už ani moc neslibovala. Jak se nakonec ukázalo dostala jsem ten pokoj právě proto, že jsem si dala tu práci se vždycky omluvit a přesunout sraz na jindy. S tím se totiž ostatní zájemci většinou vůbec nenamáhali a tak jsem potom paradoxně působila ze všech nejspolehlivějc.
Byl už dost pokročilej večer a tma jako v pytli, když jsem konečně dorazila na místo, prošla z ulice do zadního traktu, vyzkoušela všechny vchody vedoucí z temnýho dvorku a našla konečně ten správnej. Jestli jste někdy viděli Hitchcockův film Number seventeen z roku 1931 tak si uděláte celkem slušnou představu o tom jak to vypadá a jaký jsem měla pocity na schodišti domu Nummer zweihundertsechsundzwanzig kde jsem se právě ocitla. Jestli jste film neviděli můžete se podívat do mé FOTOGALERIE. Temnou spoře osvětlenou chodbou jsem pomalu stoupala do posledního patra, zábradlí schodiště házelo stíny jak v noirovym filmu a všude po zdech se za mnou táhly krvavý otisky dětskejch dlaní, který na některejch místech tvořili jen zajímavý kompozice, ale na jinejch vířily v hrůzostrašnym tanci. Přemejšlela jsem nad tim, že jestli tu budu nedej bože bydlet, neměla bych tak sjíždět ty horory jinak se tu pak strachy pose... Nakonec mě stopy dětskejch ručiček dovedly až ke dveřím na nichž stálo napsáno velkými písmeny POKOJ. Zdálo se mi logický tu zazvonit, protože všechno jaksi zapadalo do konceptu. Otevřela mi sympatická dívka, která se vzápětí představila jako Sabine ZIMMER. Jak neprozaické! Ale vlastně jsem mohla bejt ráda, že už jsem z hororu venku. Nebo vlastně uvnitř. V bytě. Sabine mě provedla tim nejmenšim bytem s nejmenší koupelnou do nejmenšího pokojíku jaký jsem doposud při svý honbě za ubytovánim v Berlíně viděla. V tomhle mini pokojíku jako pro panenky byla kromě rozkládacího křesla ještě mini kamínka na uhlí. A na podlaze .... Otisk dlaně.
POKRAČOVÁÁÁNÍÍÍÍ PŘÍÍÍŠTĚÉÉÉÉ! FOTOGALERIÉÉÉ ZDÉÉÉ!
1 komentář:
Nádherná hororová patina studentského období v Berlíně, schodiště s otisky bezradných dětských ručiček mě opravdu uchvátila...ráda bych se po něm prošla nahá.
Okomentovat