KONEC STÁŽE ANEB TROCHA NOSTALGIE

Poslední jednohubka s lososem, poslední jednohubka s tatarákem, poslední sklenka sektu a konečně poslední fotka. Takhle teda vypadal konec mojí stáže fotografky v Českém Centru v Berlíně. Večer po posledním focení, tentokrát to byla debata s Karlem Schwarzenbergem, jsem se ubírala po Unter den Liden na Alexander Platz. Bylo mi trochu smutno a tak jsem si začala v duchu bilancovat svou uplynulou stáž abych nemyslela na to, že už zase odjíždím z Berlína. A k čemu, že jsem dospěla? No musím říct, že to nebyla špatná práce. Nikdy před tím jsem se sice dokumentování akcí soustavně nevěnovala, ale tím to bylo pro mě zajímavější. Bavilo mě postupně si vychytávat místa, úhly a pohledy, tak aby fotografovaný objekty vypadaly dobře. Naučila jsem se mít vždycky připravenej foťák s nabitýma baterkama :) a nebejt líná si občas vyměnit objektivy. Kromě toho jsem se dostala na místa kde jsem před tím ještě nebyla a měla možnost vyfotit si pár českých "celebrit". Kulturní akce který jsem fotografovala byly nezřídka zajímavý i pro mě osobně. Často jsem například chodila do kina a byla jsem překvapená kolik zajímavých českých dokumentů jsem doposud neviděla. Občas byla akce spojená i s nějakým tím rautem a tak jsem ochutnala i pár specialit = plus navíc. Dost mi taky vyhovovalo, že do práce chodím až večer a tak jsem měla celý dny volno který jsem vyplňovala tím, že jsem chodila na intenzivní každodenní kurz Němčiny a vytvářela tenhle blog :). Praktická stáž byla tedy opravdu velice praktická, protože jsem se kromě focení naučila ještě topit, štípat dříví a trochu vařit!FOTOGALERIE ČESKÝCH CELEBRIT ©Telona

NIC KE ČTENÍ

Tady není nic ke čtení, pokračujte prosím dál v chůzi.

POKOJÍČEK PRO PANENKY NENÍ PRO BARBIE

Die Ofenheizung, die Kohlen, das Holz, die Säge (kamna, uhlí, dřevo, pila) to byly první nový slovíčka který jsem se naučila při druhym Berlínskym pobytu. Můj pokoj o kterym jsem tu už psala (viz. pokojíček pro panenky v hororovym domě) svojí velikostí sice opravdu připomíná pokojíček pro panenky, ale tím veškerá podobnost vážně končí. Je těžký udržet si vzhled a životní styl Barbie, když se ráno vzbudíte v pokoji kde je v nejlepším případě teplota 10°C (a to ještě za předpokladu, že jste měli dost neklidný spaní a hodně jste funěli) a první co musíte, je popelit se (a to doslova) u kamen. Na druhou stranu to sebou nese značný zvolnění a uspořádání životního tempa. Nemůžete se například ráno vzbudit, sednout si rovnou k počítači a vstát od něj až v poledne když už vám začne kručet v břiše. Ono dost dobře nejde sedět u kompu když vám táhne na záda, je zima na ruce a myš skoro přimrzá k podložce. To už je teda lepší natáhnout si přes pyžamo tepláky, prohrábnout kamna, vynést popel rozdělat znovu oheň a jít se umejt (V koupelně je přímotop!) a udělat si snídani než stoupne teplota v pokoji aspoň o dalších 5°C. Stejně tak nemůžete třeba přijít odpoledne domů a hodit sebou rovnou na gauč k televizi. To by jste si jí totiž zase moc neužili. Než se k tomu dostanete, čeká vás sestup do sklepa pro brikety a pak zase výstup (jako vždycky bydlim pod střechou) s uhlim nahoru do bytu. Než teplota v místnosti stoupne, doporučuju zahřát se řezáním polínek. Jinak kamna v místnosti sebou nesou taky zvýšený nároky na hygienu a úklid obecně. Prach z popílku, špínu z briket a kousky dřeva musíte prostě neustále zametat a vytírat. A co takhle nějaký pozitiva? Budete se divit, ale z mojeho pohledu dokonce ve finále převažujou. Za všechno to pachtění je vám pak odměnou příjemný teplo, romantickej pohled na plápolání ohně (mám totiž kamínka s okýnkem) a jak už jsem řekla, naprosto se zbavíte hekticko-lenivýho životního stylu.

ALEX

Včera někdo ukradl kouli z Alexu.

BERLINALE 2008

Tak jsem se tu na stránkách svého blogu na chvíli odmlčela, ale to jen proto, že jsem intenzivně vstřebávala atmosféru filmového festivalu Berlinale. Letos to pro mě byly celkem hoňky, protože kromě odpolední práce na Berlinale Film Market jsem si ještě každý dopoledne dávala intenzivní kurz Němčiny. V praxi to vypadalo asi takhle: ráno vstávat, dopotácet se na Němčinu, pak hodit domů učebnice, bez oběda a se zpožděním běžet na Berlinale, večer zhltnout pár jednohubek na nějakym tom welcome drinku (záchrana) pak utíkat do kina (odpočinek) a po něm stihnout ještě nějakej ten rautík nebo párty. V průměru přišel člověk každej den domů tak ve čtyři ráno a to jen proto, aby když konečně usnul, mohl zase za pár hodin vstávat. No a když náhodou nebyl večírek Karlovarskýho festivalu nebo nějaká jiná párty tak jsme aspoň podnikli tah po X-bergskejch hospodách (to aby jsme nevypadli z formy). Tolik k náročnosti práce na Berlinale, kde jsem měla už třetím rokem možnost pracovat pro České filmové centrum. A teď zas něco trochu k filmům. Na letošním festivalu byly Čechy zastoupeny dokumentem Občan Havel který můžu všem vřele doporučit a to i přesto, že trvá bezmála dvě hodiny. Uteče to ani nevíte jak a přitom se nenudíte ani minutku. Shodou okolností jsem si vybrala na včerejší večer španělský film El pollo, el pez y el cangrejo real (kuře, ryba a královský krab) který byl v programu prezentován jako kuchařský thriller. Anglický popisky můžou být, ale občas trochu zavádějící, protože nakonec se ukázalo, že jde opět o dokument.Tentokrát o mezinárodní šéfkuchařské soutěži, ale napínavý teda rozhodně byl. Kromě toho taky zajímavý a zábavný a tak celé kino přítomnému režiséru dlouho tleskalo. To je totiž další zábavná věc, že jsou na promítáních často přítomní režiséři a občas i herci kteří se vám na konci filmu přijdou představit a můžete s nimi o filmu diskutovat. Mohla jsem si tak třeba naživo prohlédnout režiséra, scénáristu a herečku a herce v hlavní roli francouzského filmu La fabrique des sentiments (továrna na city) což mi mnohem víc umocnilo zážitek z celýho filmu. Jako každoročně jsem shlídla taky pár asijskejch filmů, na něž si můžete vsadit, že vás na skoro nikdy nezklamou. Jednou takhle večer na mě třeba v pokladně zbyl už jen lístek na poslední volnej film (asi proto,že byl v původním kantonském znění s německými titulky, na festivalu je totiž oficiální řeč Angličtina). Film byl v soutěži, jmenoval se Man jeuk (vrabec) a opravdu byl moc hezký a nezklamal mě (hlavní role byla fotograf = plus navíc :) ) Festival Berlinale končí až v něděli 17. února a do tý doby snad ještě nějaký zajímavý filmy shlídnu. Zajímá mě třeba jak bude vypadat film Otto; or, up with dead people. Ten je o zombie chlapci Otto kterej vstane z hrobu, nic si nepamatuje a tak teď bude mimo jiné hrát statistu v underground-zombie pornu. Cha cha. FOTOGALERIE ZDE

BERLINALE 2008 II

Včera dopoledne mě probudil telefon. Volali z Respektu jestli bych jim neprodala nějakou fotku z premiéry Občana Havla. Sedla jsem teda ke kompu poslala jim náhledy a čekala co si vyberou. Už se neozvali. Pak jsem přemýšlela proč si nic nevybrali. Letos mám přece minimálně o 50% lepší fotky než loni. Nejen proto, že mám úplně novej foťák, ale taky protože mám s focením různejch akcí už mnohem větší zkušenosti z mojí praxe v Českym Centru. Pak jsem si vzala do ruky magazín Variety a pečlivě studovala co jsem udělala špatně. A zjistila jsem v čem je zřejmě zakopanej pes. Za všema fotkama Stars bylo někde na pozadí logo Berlinale. Moje portréty byly sice celkem slušný, ale protože je nijak nedefinovalo prostředí, mohly být pořízený prakticky kdekoliv. Kde mám, ale sakra na premiéře vzít loga? Všude jsou jen kilometry červenýho sametu opony!! Dneska večer jsem se vydala zase na Potsdamer Platz nafotit k svýmu prvnímu příspěvku o Berlinale nějaký pocitovky co by zachycovaly atmosféru letošního festivalu. Když už jsem tam byla tak jsem ještě zaskočila do pokladny jestli by náhodou neměli volnej nějakej lístek na film tady v Cinestaru nebo Cinemaxu. Jeden volnej film ještě byl Ericka Rabau - Puck of Berlin. Jaký bylo moje překvapení když jsem v sále zjistila, že se jedná o dokument o fotografce která už 45 let fotí pro tisk Berlinale. Film mi okamžitě odhalil jaká jsem to, ale najivka. Fotit na festivalu jako akreditovanej fotograf pro tisk je totiž úplně jiná písnička. Nejen, že se konají tiskovky kde se fotografové nemusí prodírat davem, ale mají dokonce k dispozici i takovou vymoženost jako atelierek s modrym pozadím na kterém se pravidelně opakuje logo Berlinale. Do tohohle pokojíku jim všechny hvězdy postupně naženou jako ovečky a fotografové se tu už jen překřikují: do leva, do prava, větší úsměv, zamávat atd. atd. To se jim to potom fotí. Jasně,že všechny portréty hvězd ve Variety, Screenu a novinách jsou na tomhle pozadí! Ale zpět k Erice Rabau. Tahle stará dáma, která svůj věk vytrvale tají, ale z různejch indícií se dohaduju, že je jí něco přes pětašedesát, vypadá ve skutečnosti opravdu jako nějakej berlínskej skřítek. Kromě bláznivý rockový vizáže (střídá kožený kalhoty a křiváky různejch barev) má, ale i svoje nezpochybnitelný kouzlo a stala se tak neoficiálním maskotem Berlinale. Já jsem samozřejmě neodolala, abych si jí nevyfotila, když už zavítala osobně na promítání. Tady je: Ericka Rabau - FOTOGALERIE

NU PAGADI - JEN POČKEJ ZAJÍCI

Tak tohle jsem u nás prodávat ještě neviděla. V Německu už asi figurky od Disneyho netáhnou tak se poohlídli po ruskym retru. Musim uznat, že to je dobrej obchodní tah :)